Jdi na obsah Jdi na menu
 


Referát Lubomíra Dobrého a Daniely Stackeové z FTVS UK v Praze se nás snaží na základě vědeckých studií přesvědčit o pozitivním přístupu k trénování a nevhodnosti přístupu "vyhrát za každou cenu". Dejme jim šanci!

BOOKER,T.: Přehledová studie výsledků výzkumů mentálního modelu pozitivního trenéra. [The positive coach mental model (PCMM). Research summary.] Referát zpracovali Lubomír Dobrý a Daniela Stackeová, FTVS UK v Praze. 

Úvod

Posláním hnutí Positive Coaching Aliance (PCA) je transformovat sporty mládeže a tak pozitivně ovlivňovat mládež. Aby se naplnila tato mise, je třeba umožnit trenérům, rodičům a různým vedoucím mládeže vhled do této problematiky. Většina trenérů mládeže jsou dobrovolníci, kteří nemají čas na odborné vzdělávání. Proto je důležité jim zprostředkovat přístup k výsledkům vědeckých výzkumů v přijatelném srozumitelném jazyku a umožnit jim, aby tyto poznatky mohli snadno využít ve své trenérské praxi.

PCA vyvinula mentální model pozitivního trenéra (Positive Coach Mental Model, PCMM), který by měl ozřejmit, co znamená být sportovním trenérem mládeže. Senge (1990) definuje mentální model jako hluboce zakořeněné představy o fungování světa v nitru člověka, které vytvářejí limity zažitých osobních způsobů myšlení a konání.


Běžný trenérský model „vyhrát za každou cenu“ tvrdě omezuje potenciál mladých lidí vytěžit ze sportování pro život pozitivní poznatky a zkušenosti. Musí být nahrazen, aby se mohlo využít výchovného potenciálu sportů.


„Pozitivní trenér“ je ten, který má dva cíle (double-goal coach). Trenér typu „vítězství za každou cenu“ má pouze jeden cíl: vyhrát. Učí dovednosti a vymýšlí strategie jak přivést tým k vítězství. Pozitivní trenér chce také vyhrát, ale je to pro něj druhořadý cíl. Především pomáhá hráčům (sportovcům) rozvinout jejich pozitivní charakterové rysy, které by mohly být jednou z podmínek jejich úspěchu v životě. Vítězství je důležité, je to však druhotný cíl. Důležitější je umožnit hráčům získat užitečné životní zkušenosti. Pozitivnímu trenérovi jde na prvním místě o hráče.


Podle výsledků širokého vědeckého výzkumu a poznatků z různých zdrojů ke třem základním prvkům, které vytvářejí základ pozitivního mentálního modelu trenéra, patří:


1) Nové pojetí „vítěze“
2) „Natankovaná“ emoční nádrž
3) Úcta k utkání
 

Ad 1) Kdo je „vítěz“

„Pozitivní trenér pomáhá hráčům nově objasnit, co znamená být vítězem zásluhou orientace na dokonalost zvládnutí sportovních dovedností (sportovního výkonu) a ne orientací na ukazatel skóre. Vidí vítězství jako druhotný produkt cesty za dokonalostí. Zaměřuje se více na úsilí než na výsledek a také více na učení než na srovnávání s druhými. Chápe, že chyby jsou důležitou a nevyhnutelnou součástí učení a vytvářejí prostředí, v němž hráči nemají strach udělat chybu. Trenér využívá příležitostí, při kterých se dělají chyby, a neustále upozorňuje hráče, že klíč k úspěchu spočívá v reakcích jich samých na ně.Vytyčuje standardy pro trvalé zlepšování výkonu všech – sebe samého i hráčů. Povzbuzuje své hráče bez ohledu na úroveň jejich výkonnosti, chce od nich, aby se snažili stát se pokud možno nejlepšími hráči i lidmi. Přesvědčuje hráče, že vítězem je ten, kdo se nejvíce snaží, kdo se nepřestává učit a zlepšovat a kdo nepřipustí, aby chyby nebo strach z chyb zpomalovaly jeho výkonnostní růst nebo ho zastavily.“

PCMM zdůrazňuje nové pojetí a chápání pojmu „vítěz“ (odvrácený od ukazatele skóre a směřující k dokonalosti), protože pomáhá mladému sportovci radovat se z prožitků a zkušeností, získávaných při sportování, zvyšuje sebedůvěru či pojetí vlastní efektivnosti, podporuje zlepšování výkonu i dlouhodobou motivaci ke sportování.

Představa, že by někdo mohl podávat lepší výkon, aniž by se soustředil na výsledek utkání, je proti intuitivnímu názoru mnoha trenérů a rodičů. Správnost této myšlenky však podporuje mnoho důkazů. Iniciátorem výzkumu efektů orientace na co nejlepší zvládnutí daného úkolu byl John Nicholls na Purdue University. Ve své práci o kognitivním vývoji srovnával tuto orientaci s ego orientací. „Positive Coach Aliance“ nazývá ego orientaci orientací na ukazatel skóre.

Jedinci s orientací na úkol, kteří si silně uvědomují svou kapacitu, si kladou realistické cíle a jejich výkon nebude znehodnocován úzkostí a ochrannou redukcí úsilí nebo pocitem skleslosti, beznaděje (Nicholls, 1984).

Výsledky výzkumů vztahů mezi perspektivními cíli a trvalým sportováním a rolí orientace na úkol ve sportu mládeže

Středoškolští a vysokoškolští sportovci, kteří zanechávají sportování, projevují výraznou orientaci na vítězství (ego orientace) (cituje Duda, 1987).

Jedinci, kteří dlouho sportovali rekreačně nebo organizovaně, projevovali orientaci jak na úkol, tak na ego (cituje Duda, 1987).

Klima, orientované na dobré zvládnutí úkolu, vedlo k redukci agrese (Guivernau & Duda, 1998).

U středoškolských basketbalistů, kteří projevovali nízkou orientaci na zvládnutí úkolu a vysokou ego orientaci na vítězství, se projevovaly větší sklony k nesportovnímu chování a podvádění (Duda, Olson & Templin, 1991).

Středoškolští basketbalisté obojího pohlaví považovali za normální fyzicky zranit soupeře tak, aby nemohl nastoupit v příštím utkání nebo byl vyřazen na celou sezónu (Duda, Olson & Templin, 1991).

Mladé fotbalistky, jejichž trenérka byla silně orientovaná na vítězství (ego orientace), projevovaly zvýšenou agresivnost vůči soupeřkám a současně si také uvědomovaly i agresivnost svých spoluhráček. (Stephens and Bredemeier, 1996).

Výsledky zkoumání vztahů orientace mladého sportovce a problému úzkosti a radostných prožitků

Ego orientace vede ke zvýšenému pocitu tlaku, tenze a strachu (Roeser, 1996).

Když se zvyšuje orientace na úkol, zvyšuje se také pojetí vlastní efektivnosti (self-efficacy) a snižuje se úzkost. Zaměření pozornosti na úkol je doprovázeno nižšími úrovněmi stresu a strachu z výkonu (Wolf, 1998).

Výsledky výzkumů pojetí vlastní efektivnosti, která se může považovat za specificky situační sebedůvěru (Bandura, 1997)

Když se pojetí vlastní účinnosti zvyšuje, projevuje se u takových jedinců snaha tvrdě pracovat a věnovat se úkolu déle.

Pojetí vlastní účinnosti je jedinou nejdůležitější determinantou úspěšného výkonu. Její vývoj a udržování mohou trenéři efektivně ovlivňovat.

Zdůrazňuje-li trenér sebezdokonalování hráčů a minimalizuje-li úvahy o vítězství nebo prohře, pomáhá jim snižovat obavy a strach z potíží v utkání.

Trenér by měl soustřeďovat pozornost hráčů na to, co mohou sami osobně kontrolovat, a ne na nekontrolovatelné výsledky, jako je vítězství.

Trenér by měl dávat najevo důvěru v hráčovu výkonnost, poskytovat pozitivní korekce, vztahující se ke zlepšení a nesnažit se pouze kritizovat chyby.

Snahy nově definovat „vítěze“ jsou v souladu s národními standardy pro sportovní trenéry (National Standards for Athletic Coaches, 1995), vydanými NASPE (National Association for Sport and Physical Education). 25. standard NASPE zdůrazňuje důležitost:

znalostí o způsobech zvyšování motivace, vztahující se ke sportování mládeže;

znalostí o strategii vytyčování cílů, pozitivního přístupu ke korekcím chyb a rozpoznání pochybné funkce zdánlivě inspirujících plamenných proslovů, které by měly snížit sportovcův strach z prohry nebo úroveň stresu, pociťovanou v tréninku či v utkání;

uvědomované sebedůvěry a sebeúcty pro sportovcův vývoj.

NASPE standard 26 (1995) vyzývá trenéry, aby

vytvářeli v tréninku a v utkání radostnou atmosféru a navozovali příležitosti, ve kterých by sportovci pociťovali zadostiučinění ze snahy dosáhnout osobní a skupinové cíle,

řídili tréninkové jednotky a utkání tak, aby uspokojovali své svěřence a umožňovali jim získávat pozitivní zkušenosti. 

Ad 2) Emoční natankování

„Pozitivní trenér je pozitivní motivátor, který odmítá motivovat strachem, zastrašováním nebo zahanbováním. Ví, že každý hráč má svůj emoční tank (nádrž) podobný palivové nádrži v autě. A tak jako auto s prázdnou palivovou nádrží daleko nedojede, tak i hráči s prázdným emočním tankem nemají energii k dobrému výkonu. Autorem tohoto konstruktu je Ross Campbell (1977).


Pozitivní trenér ví, že upřímná pochvala a uznání naplňují emoční nádrž. Chápe význam specifické a pravdivé zpětné informace a nepodléhá pokušení chválit neoprávněně. Je-li nutná korekce, sdělí pozitivní trenér kritické poznámky hráčům způsobem, který nepodlamuje a neoslabuje jejich sebehodnocení. Snaží se, aby poměr chvály ke korekci byl v poměru 5 : 1. Ví, že hráči pak lépe vnímají kritiku.


Udržuje pořádek a kázeň pozitivním způsobem. Naslouchá hráčům a zapojuje je do rozhodování, která se týkají týmu. Snaží se být pozitivní, i když se nedaří. Uvědomuje si, že trenér v takových neúspěšných situacích má rozhodující a trvalý vliv. I když je mu ubližováno, odmítá ponižovat sebe, své hráče nebo okolí. Vždycky jedná se svými sportovci s respektem bez ohledu na úroveň jejich výkonnosti.

Výzkumné nálezy Susan Hayashi (1999)

Trenéři, kteří křičí na mladé sportovce, neprospívají jejich vývoji.

Motivace pozitivním posilováním má značné přednosti proti hrubému a neslušnému trenérskému chování.

Zpětné informace, poskytované trenéry a rodiči přímou nebo nepřímou komunikací, ovlivňují sebehodnocení dítěte.

Gymnasté, kterým se dostávalo více podpory ze strany rodiny a přátel, vydrželi déle u tohoto sportu.

Gymnasté, kteří dostávali od svých trenérů zpětné informace, obsahující vyhrožování tresty, mnohem dříve skončili s tímto sportem.

Výsledky studií o efektech trenérových zpětných informací na sebeúctu dítěte

Hráči, kteří začínali s nízkou sebeúctou, si ji pod vlivem pozitivních forem chování trenéra zvýšili (Smith, Ronald, & Smoll, 1991).

Hráči reagovali velmi příznivě na trenéry, kteří využívali více podpůrných instrukcí (Smith & Smoll, 1991).

Hráče více bavilo hrát pod vedením trenérů, kteří dovedli poskytovat více posilujících odpovědí na dobrý výkon a projevené úsilí, a na chyby reagovali bez výhrůžek tresty, spíše povzbuzovali a poskytovali pozitivní instrukce (Gamety, Smoll & Smith, 1992).

Výsledek zkoumání poměru trenérových pozitivních forem chování k negativním či kritickým formám (plus/minus poměr)

Žákům v prostředí vyučování ve třídě se dařilo, když plus/minus poměr byl 5 : 1. Když plus/minus poměr klesl na 2 : 1 nebo 1 : 1, byl postoj žáků popisován jako „zoufalý“. (Kirkhart, 1972).

Manželství byla mnohem stabilnější, pokud bylo pozitivních citů a interakcí mezi mužem a ženou 5x více než negativních. Ve velmi nešťastných párech bylo více negativních interakcí než pozitivních (Gottman, 1994). 

Ad 3) Úcta a respekt k utkání

Pozitivní trenér cítí závazek ke svému sportu. Ví, že respektovat utkání znamená proniknout k podstatě věci, k níž patří:

Pravidla

Soupeři

Rozhodčí

Spoluhráči

Tradice sportovní hry

Pozitivní trenér učí své hráče úctě k utkání. Má rád svůj sport a obhajuje ducha i literu pravidel. Projevuje respekt k soupeřům, ví, že vynikající soupeř přinutí jeho hráče k nejlepšímu výkonu. Chápe významnou roli rozhodčích a prokazuje jim náležitou úctu, i když někdy nesouhlasí s jejich rozhodnutím. Vyžaduje od hráčů, aby si uvědomovali vzájemné závazky vůči sobě a na hřišti i mimo něj se navzájem podporovali. Váží si bohatých tradic svého sportu a je pro něho ctí k nim přispívat. Jedná čestně a raději prohraje, než aby zneuctil utkání. Úcta k utkání překračuje hranice férovosti a představuje mnohem komplexnější ideál pro utváření charakteru.

Výsledky studií, které se zabývaly úctou k utkání

Čím déle hráli chlapci fotbal, tím méně prokazovali čestnosti, spravedlnosti a odpovědnosti (Miller and Murk, 1999).

Trenéři by měli neustále požadovat od svých hráčů, aby se chovali k soupeřům důstojně. Měli by je přesvědčovat, že k dobrému výkonu není třeba ponižovat soupeře. S mladými hráči by se mělo např. diskutovat o základních principech pravidel, které dávají stejnou příležitost všem (Shields a Bredemeier, 1995).

NASPE standard 23 a 24 (1995) požaduje od trenérů, aby

byli pozitivními vzory ve svých interakcích s hráči, rozhodčími, soupeři, rodiči a druhými trenéry a měli pod kontrolou své emoce,

znali dobře pravidla daného sportu a spojovali férovost s duchem pravidel, nejenom s jejich literou, což může minimalizovat konflikty s rozhodčími,

využívali sportovních prožitků a zkušeností k podpoře pozitivního sociálního chování, udržovali jednotu týmu, přijímali odpovědnost za úspěchy i porážky.

 Hodnoty lidí se mění v interakcích s druhými. Rozmluvy jsou proto cestou, která umožňuje přenos témat mentálního modelu mezi trenéry a rodiči. Shields a Bredemeier (1995) proto doporučují, aby učitelé a trenéři vedli dialogy s mladými sportovci o mravních hodnotách, ukrytých ve sportovních aktivitách a provokovali je k reflexi o morálních aspektech sportu.

 
Myšlenka „sociální epidemiologie“ (Malcolm Gladwell, 2000), inspirovala PCA k vyvolání celonárodní diskuse mezi všemi, kteří pečují o budoucnost sportu mládeže. Trvá na požadavku, aby trenéři mluvili se svými hráči o tématech mentálního modelu při každé vhodné příležitosti. Navrhuje, aby trenéři si vyhradili čas pro rozhovory s celým týmem v průběhu tréninku, před utkáním i po utkání.

Positive Coaching Aliance chce být součástí celonárodního hnutí, které usiluje o transformaci sportu mládeže tak, aby sport pozitivně ovlivňoval mládež. Klíčovým prvkem tohoto hnutí je:

změnit primitivní představy, které mají dnešní trenéři mládeže, rodiče mladých sportovců a pracovníci sportovních organizací o trenérovi, jenž především produkuje budoucí šampiony, a přijmout mentální model pozitivního trenéra, který vychovává mladé sportovce a podporuje jejich vývoj.
V případě zájmu o bibliografické citace se obraťte na [
dobry@ftvs.cuni.cz Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ]

Hezký dobrý den, rád bych alespoň trošičku přispěl nějakou radou či námětem k tréninku těch nejmenších. Posledních 7 let jsem se věnoval trénování právě přípravek v AC Sparta Praha a získal jsem nějaký přehled a zkušenosti, které bych rád předal dál.


V první řadě je třeba říct, že nás čeká dlouhá, složitá a trnitá cesta k ozdravení tréninkových procesů u přípravek. Přestože se na všech trenérských licencích a školeních dozvídáme o správném přístupu k tréninku a výchově malých fotbalistů, tak ne všichni trenéři jsou ochotni se s tím ztotožnit a změnit svůj přístup.

 Hodně často se mi stávalo, že trenéři soupeře během zápasu vydávali pokyny jako „ukopni“, „co nejdál“, „nedělej kličku“, apod. Po zápase byli pak spokojeni, že vyhráli nebo uhráli remízu a myslím, že o tom vyprávěli ještě několik týdnů. Dále jsem se taky často setkával s tím, že jsem u soupeře napočítal tak 13 až 15 natěšených klučinů na zápas, ale na hřiště se dostalo max. 8 až 9 hráčů. Na můj dotaz proč si nezahráli všichni jsem byl buď v lepším případě slušně odbyt „co mi je do toho“ nebo mi bylo řečeno, že to by asi nevyhráli… zajímá někoho, že i ti „méně šikovní“ si chtějí proti Spartě zahrát a těší se na to i několik dní?


Dalším jistým problémem jsou rodiče hlavně ve „velkých“ klubech, kteří si myslí, že když jsou v tak slavném klubu tak přece kluci musí vyhrávat všechny zápasy a turnaje. Je potřeba neustálá komunikace a vysvětlování o co nám jde v té výchově i když ne všichni to pochopí a neustále u nich bude jediné měřítko úspěchu a to jsou vyhrané zápasy a turnaje (vím, o čem mluvím). Důležité je tomuto tlaku nepodlehnout a dělat i nadále ty správné kroky a rozhodnutí.


Nechci tady dále zdržovat něčím, co bylo již zmíněno v předešlých článcích, jen si myslím, že tento problém je velký a doufám, že Vaše nová rubrika pomůže nasměrovat trenéry správným směrem.

Ještě něco málo k tréninkům do haly

Vždy jsem se snažil využívat tělocvičnu k tréninkům obratnosti, koordinace, balančních cvičení, aerobicu, apod. Vždyť postavit opičí dráhu, kde děti musejí něco podlézt, přeskočit, vylézt na žebřiny, přeběhnout lavičku, je v tělocvičně to nejjednodušší a můžeme do toho zapojit i míč a děti to ohromě baví. Dále by se nemělo zapomínat na švihadla, naučit děti skákat (po jednom, po dvou…). Na balanc je dobré cvičení, kdy se dají proti sobě 2 lavičky cca 3 m od sebe, děti si na lavičky stoupnou a házejí si míč ve dvojicích (od prsou, spodem, vrchem, s dopadem o zem, kopnutím z ruky, kolínkem, hlavičkou…), pokud toto zvládají, můžeme přejít na naplněné plastové lahve (děti na nich stojí naboso). V neposlední řadě můžeme děti naučit všechny kolektivní hry, které lze v tělocvičně hrát (basket, házená, vybíjená...), a dále můžeme využívat všechny velikosti a druhy míčů (fotbalové vel. 4 a 1, tenisáky, volejbalové míče, gumové...). Pokud je trenér kreativní, může připravit do haly tak pestrý trénink, že se nebude chtít dětem domů.

S přátelským pozdravem
Pavel Čunát – AC Sparta Praha
 

V dnešním příspěvku se podíváme do Spojených států amerických, na jejich pohled na malé formy fotbalu a jejich zdůvodnění, proč tyto formy používají. Nutno dodat, že zcela zajisté neobjevili nic nového, podstata je v tom, že se těmito pravidly řídí.


U nás se už o nesmyslnosti hry 7:7 u přípravek,respektive 11:11 u žáků popsaly stohy papírů, ale náprava zatím žádná viditelná není. Slovo náprava by bylo na místě, kdyby sám Českomoravský fotbalový svaz a její komise mládeže inicioval nějaké změny. Na webu jedné z amerických fotbalových akademií jsem objevil článek – Proč mikro fotbal? Pokusím se Vám tedy přiblížit, v čem dle jejich názoru je vhodné malé formy používat. Je důležité se zmínit, že slovem micro fotbal označují v USA nejčastěji hru 3 : 3.

Proč micro fotbal

při tomto způsobu hry se rychleji rozvíjí herní dovednosti ( více kontaktů )

hráč má možnost volit jednoduchá řešení pokračování hry

trenér má větší možnost sledovat počínání všech svěřenců, což přispívá i k vývoji trenéra

tento způsob hry si mohou děti "opakovat" i na ulici, či školním dvoře

rychlé střídání útoku a obrany přispívá ke zlepšování fyzických předpokladů

usnadní to práci trenérům u kategorie od U10

(zde je patrné, do jakého věku princip používají )

 

Doporučení fotbalového svazu USA

dlouhodobé soutěže začít až od kategorie U12

každý trenér se musí účastnit povinných školení

trenér musí být vždy veselý a zábavný

diváci by měli chodit na fotbal za účelem fandit nejen svému týmu, ale fotbalu jako takovému

po každém zápase si musí soupeřící týmy včetně trenérů podat ruce

Strategie

fotbal je zábava,zábava,zábava

trenér musí být připraven na trénink tak, aby hráči byli neustále v činnosti

odměňujte hráče po každém tréninku či utkání, třeba lízátkem či podáním ruky a poděkováním. Na porážku tak rychleji zapomenou.

Snažme se o to, abychom byli všichni na jedné lodi ve filosofii micro fotbalu. Po mnoho let hodně programů začalo 6:6 a postupovalo to až do 11:11. Proto v očích mnoha rodičů, hrát 3:3 nebo 4:4, je krok zpět. Přesvědčme je o opaku!

Poznámka autora

Zcela určitě nejsem zastáncem kopírování , ale sami můžete posoudit, jestli v určitých bodech nemá smysl se poučit. Vždy bude jedna z nejvhodnějších forem tréninku soutěž. Tak proč nemít týmy o třech hráčích a každý trénink se tak vlastně stane zápasem či turnajem. Narážíme samozřejmě na otázku počtu trenérů. Takže pokud chceme takovéto formy praktikovat, bude pro nás i úkolem zapojit do větší aktivity funkcionáře klubů.

Ještě Vám přiblížím pravidla platná pro jednotlivé kategorie v USA.

U6
Počet hráčů 3:3 bez brankářů, velikost míče 3, hrací doba 4x 4-8 minut, rozměr pokutového území 4x6 metrů.

U8
Počet hráčů 4:4 bez brankářů, velikost míče 3, hrací doba 4x 4-12 minut, rozměr pokutového území 6x12 metrů.

U10
Počet hráčů 6:6 + brankáři,velikost míče 4 , hrací doba 2x max 25 minut, rozměr pokutového území 6x18 metrů.

U12
Počet hráčů 8:8 + brankáři, velikost míče 4, hrací doba 2x max 30 minut, rozměr pokutového území 6x18 metrů.

Od U13

Dle pravidel FIFA

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář